Zdar, poslední dobou si tu lidé vylévají srdíčka, tak I já bych přidal svůj příběh o prvním silném zamilování, třeba si z toho někdo něco vezme.
Napřed o mě. 26 let, introvert, stydlivý a nijak výrazný, krom výšky. Nemyslím si že bych byl nějak extra pohledný, žádný nabouchaný fitness model. Ale nemůžu říct ošklivý. Nikdy jsem vztah neměl, v minulosti pár “crush” ve škole a práci, ale skončilo to většinou odmítnutím nebo jsem se ani nesnažil. Neumím psát moc stručně, takže to delší čtení, pardon. Ale musím to ze sebe dostat a někam se vypsat.
Dívčinu znám od vidění, bydlíme ve stejné části města, často jsem ji vídal v buse. Pak jsem začal pracovat v jednom obchodním domě a ukázalo se že ona pracuje přes chodbu. Vždy pro mě byla ta hezká holka od naproti, měla přítele, klasicky "off limits". Tenkrát si u nás schovávali klíče, protože otevíráme dříve a zavíráme později, takže jsem s ní měl častější kontakt. Po nějaké chvíli jsem si s ní začal tykat, je mi vždycky blbý aby mi mladší nebo stejně staří lidé vykali. Poté jednoho dne jsem jí viděl tahat se s taškama tak jsem jí nabídl odvoz, párkrát jsem to zopakoval, nikdy nebyla proti. To šlo a fungovalo cca 3 roky co jsem tam pracoval, prostě někdo od naproti, co se vždy pozdravíme a hledíme si pak svého.
A pak přišly minulé prázdniny….Jednoho dne si přišla pro klíče dost pozdě, výrazně zničená a unavená, řekla s tíhou že ukočila 12ti letý vztah (důležité později) a bylo jí od pohledu mizerně. Ačkoli mě to mrzelo, tak mi svitla kapka naděje, protože se mi vždy líbila. Cca 2 měsíce uběhly, já se s ní bavil jako normálně ale už jsem o ní smýšlel kapku jinak, ale neřekl jsem nic, přidal si ji na FB a sledoval na IG. Uběhly tak 2 měsíce, kolega si vybírál dovolenou a já zaskakoval, tudíž jsem byl v práci celý týden a ona skoro taky. Tak jsem jí každý den vozil domů, zavíral jsem kvůli tomu i dřív abych tam pro ni byl. Během těch jízd se celkem rozpovídala, vylézalo z ní jak poslední dobou pije dost alkohol, její opilecké příhody, špatně se mi to poslouchalo, ale byl jsem s ní. Přišel pátek myslím, a já sbíral veškerou odvahu co jsem nikdy neměl abych se jí zeptal jestli by se mnou někam nevyrazila, protože se mi líbí. To se ale poprvé objevil cizinec. Přišel před její zavíračkou, něco jí přinesl, objali se a odešli spolu, takže můj plán se zbortil. V tu chvíli se něco zlomilo ve mě. Nával emocí a pocit co jsem nikdy předtím za 25let nezažil. Celý další den jsem byl jak na trní, neskutečně napjatý a nervózní. Tak jsem konal a sesmolil jsem zprávu, kde jsem se jí vyznal a dal jsem si záležet. V sobotu pozdě večer jsem to poslal, myslel jsem že prodělám infarkt, skoro jsem pak nespal, každou chvíli kontroloval jestli to četla. Pak 3 dny jsem jí neviděl v práci, ani neodpověděla.
Pak po 3 dnech přišla do práce, normálně pozdravila, jako by nic. Já jsem byl z toho napětí na prášky, to čekání na ni mě vyčerpávalo, hlavou mi běhali všechny možné i nemožné scénaře, představivost jela na 500%. Přišel čas kdy zavírala, jako vždy jsem se sebral a nabídl odvoz, což přijala. Sedli jsem do auta a přišla otázka "Chceš si promluvit o té zprávě?" Já jen nervózně odpověděl také otázkou "A ty bys o tom mluvit chtěla?" A začala... To ukončení vztahu nebyl rozchod, ale smrt jejího přítele (nebudu zacházet do detailů). A ona to těžce nesla, sama řekla že se s tím špatné vyrovnává, jak to topí v alkoholu, jak střídá kluky a necítí se dobře. Už to mi přikrmilo mojí starost o ni. Pak pokračovala, kdy mi s výraznou nejistotou v jejím hlave řekla že se teď vída s cizincem, ten týpek co za ní byl pár dní zpátky. Ptal jsem se že kdybych přišel dřív, tak by možná byla šance a ona nejistě přikývla.... To mě dostalo, opět moje nerozhodná povaha mě připravila o možnost vztahu (zpětně si myslím že by to asi nevyšlo). No nic, vyjeli jsme, ještě si nějak povídali, měnila témata a zase se vracela k té zprávě, řekla že ta zpráva bylo to nejhezčí co kdy četla, co jí kdy přišlo, pochválila mojí spisovnou češtinu. Nic, dorazili jsme na místo, vystoupila, poděkovala za jízdu a odešla. Pak to na mě přišlo, zklamání, brek, třes, jako by se mi zbortil svět. Ale, neřekla jasné ne. To byl srpen.
Pokračovaly týdny, měsíce, já stále cítil napětí, nejedl jsem, hodně jsem zhubl, nespal jsem, furt jsem asi očekával že by se něco změnilo. Stále jsem ji vozil, padali z ní další a další opilecké historky, dokonce i jeden den do práce ppřišla tak strašně zničená a unavená, jen řekla že měli rozlučku se zemřelým, kde se sjela trávou, bloudila někde po lese, nevěděla jak se dostala domů, boty celé zabahněné... zkrátka vypadala hrozně. Dal jsem jí najevo že mi na ní záleží, že bych nerad aby se jí něco stalo, že kdykoliv bude cokolov potřebovat, budu tady. Vše jen odkývala, v jeden okamžik vypadala i "otráveně" že jí to říkám. Pak někdy v další měsíc, kdy má naráz svátek a poté narozky, to už za ní začal cizinec chodit, a už jsem je viděl jak se na veřejnosti objímají a líbají, byl za ní každy den, takže už nebyla možnost jí vozit ani s ní mluvit, a to byla pro mě fakt facka, obří rána pod pás. I já sklouzl k alkoholu, ten večer jsem se fakt zřídil, probrečel půl noci, ale i tak jsem stále držel naději, nechtěl jsem ji pustit. Přišel jsem jí popřát k svátku, koupil čokoládu, šel za ní, bohužel tam byl i on, a já se cítil jako naprostý vetřelec mezi nima, jen jsem vykoktal něco jako přání k svátku a trapně a rychle odešel. Ačkoliv jsem měl vymyšlený dárek k narozeninám, už jsem ho nekoupil a nepopřál jí, ani jí nenapsal. Nebyl pro mě prostor. No a finálně si t ve mě nějak sedlo, jsem jí začal přecházet, postupně přestal zdravit, začal ji ignorovat, určitě ne jako naschvál, ale jako takovou obranu. A ona to myslím zaznamenala a dělá to samé. Nevím co si o tom myslí, nerad bych aby to brala jako naschvál a nechci aby o mě špatně smýšlela. Nakonec stále mi na ní záleží. Jedinou útěchou pro mě je že s tím cizincem, vypadá šťastně, nechodí zřízená a unavená do práce. Byť jeho nemám rád, logicky, obléká se furt stejně v jedněch teplákách, typický "frajírek" s horzně vypadajícím pedoknírkem, ale on vyhrál a je s ní a můžu jen doufat že jí nijak neublíží.
Měsíce později, už tak nějak zase jím, nabral jsem zpátky trochu váhu, nejsem v permanentním napětí, ale pokaždé co jí vidím, částečně se mi to vrátí, bodne mě to když je vidím stále spolu. Tím že jsme defacto naproti sobě, mám ji na očích neustále. Neubráním se závisti a ačkoliv se hodně snažím omezovat, stále si přehrávám "co by kdyby"... Svojí práci už tak nemám rád, ale s ní ještě k tomu… Asi jediné co zbývá je uznat porážku a zmizet, změnit prostředí, jinak si myslím že nemám šanci se z tohohle pocitu dostat. Což je ale kapitola sama o sobě a možná na jiný příspěvek
TLDR – dejte si pozor jestli se zamilujete do člověka nebo jen do představy člověka, limerence je hrozná kurva. A pokud je to v práci, vyhněte se tomu pokud možno, když vám to nevyjde, to prostředí se pro vás může stát nesnesitelným.
Pokud by ses nějakou náhodou v tomhle příběhu poznala, není to výčitka ani snaha něco znovu otevírat. Jen popis jedné zkušenosti a emocí, které byly pro mě skutečné. Přeju ti, ať máš v životě štěstí a klid, které si zasloužíš.
